Vzkazy pro duši

Podělím se s vámi o čtyři malé zážitky setkání s nečekanými texty. Zavzpomínejte sami, jestli to taky znáte.

Zážitek první: A co tvé sny?

Cesta pěšky na jízdu autoškoly, tak trochu beznaděj a pasivní očekávání další nepodařené jízdy. Kousek od menšího parkoviště stála velmi stará svislá dopravní značka Zákaz vjezdu všech vozidel, z původní vnější červené barvy už byla značně vybledlá hnědá. Uprostřed značky nějaký umělec umístil nálepku s dotazem:

A co tvé sny? Ještě je máš?

Zírala jsem na nálepku jako na zjevení a vzpomněla jsem si, jak jsem si před začátkem autoškoly představovala, že až budu mít řidičák, pojedeme na můj oblíbený hrad autem, přibereme i příbuznou, která bydlí poblíž, budu řídit a bude to hezký výlet. Usmála jsem se a najednou mi to dávalo zase smysl, proč překonávat nechuť
i překážky.

Zážitek druhý: Ve tvém srdci

Přesun metrem po Praze. Tiše se do mě vkrádal pocit, že mi chybí něco niterného. Zvedla jsem hlavu a byl tam plakát Poezie pro cestující a na něm:

Hledáš Boha mezi mraky,
jindy zase v kostele?
On Ti zatím ve Tvém srdci
boogie-woogie tančí vesele.

Nečekaný klíč našel nečekaný zámek, nic se nezměnilo a vše se změnilo. Chtělo to přesně takové drobné spirituální osvěžení s vhledem. (Autorem by měl být Richard Křížek – paměť děravá, ale internet napověděl.)

Zážitek třetí: Řešení a starosti

Ve městě, kde bydlím, jsem šla na tramvaj a intenzivně vrásnila své čelo starostmi
s nějakým problémem. Najednou se přede mnou ukázal na stěně domu nápis, pro změnu zase nálepka s textem:

Má-li problém řešení, nemá smysl si dělat starosti. Nemá-li řešení, starosti nepomohou.

Nevyžádaná odpověď na nevyřčenou otázku mě opět dostala, zvlášť když většinou tudy nechodím a zvolila jsem trochu jinou trasu než jindy, zcela intuitivně. Místo starostí mne zaplavil údiv a něco jako pokora a klid. Doma jsem zjistila, že to řekl dalajláma.

Zážitek čtvrtý: Manekýn slunce

Tentokrát jsem si užívala Prahy a jejích krás jako turista ve volném odpoledni
s procházkou. Možná to znáte – když se procházíte sami, vnímáte okolí pečlivěji.
U Strahovského kláštera směrem na Petřín jsem si všimla, že na zdi u schodů někdo neznámý zaznamenal pro ostatní tato slova Václava Hraběte:

Slunce, překrásný manekýn
se prkenně uklání k západu
zavírají se květiny a obchody
Praha unavená chválou básníků
a svou krásou, šedivá soumrakem

Je to tak podivné,
co všechno se Ti podobá
Je to tak podivné
ta myšlenka, že Tě můžu ztratit,
protože všechno na světě se neustále mění.

Četli jste někdy pravdivěji a lépe zachycené pocity lásky, vztahování se k druhému, vědomí vlastní existenciální osamělosti i poznání proměnlivosti světa a pomíjivosti? Vytáhla jsem z peněženky starou jízdenku na vlak, přepsala si text na její zadní stranu a dodnes cítím ten smutek i krásu zároveň.

Správná slova ve správný čas

Stalo se vám někdy něco podobného? Vykoukl na vás někdy na nepravděpodobném místě text promlouvající přímo k vám do duše? Říká se, že když je žák připraven, učitel se vždy najde. Inu, někdy své učitele nepotkáme osobně, ale nechají nám vzkaz písemně.

Proč to dělají? Snad proto, že by nás rušila jejich tvář. Nebo proto, že jsme tak moc inteligentní a tak moc se vším obeznámení, až je nám to na škodu. Hlavou kolikrát mnoho věcí víme, už jsme je tóóólikrááát slyšeli, viděli, četli... Ale jenom hlavou život nežijeme, a tudíž ani nepochopíme. Dívejme se okolo sebe očima i srdcem. Pohlédněme, vhlédněme a prožijme totéž jinak.

A ještě něco. Když si koncept tohoto článku přečetl šéfredaktor Honza Majer, napsal mi, že by to mohla být i výzva, abychom si jako lidé tyhle vzkazy a pohlazení nechávali častěji. A že bychom se též mohli zamyslet nad tím, co si vlastně pouštíme do hlavy, na co zaměřujeme pozornost, protože právě to může dělat rozdíl mezi hezkým a blbým dnem, vztahem, životem.

Což mě inspirovalo k malému dobrovolnému "domácímu úkolu" pro vás i pro sebe. Představme si, že bychom měli za úkol my sami umístit nějakou takovou nálepku nebo lísteček na veřejné místo, kde si text občas někdo přečte, když si ho všimne. Nebudeme vědět, kdo se k textu dostane. Co bychom na lísteček napsali? Co by mohlo být tím pohlazením pro všechny?

Autor článku: Čtenář/ka Psychologie.cz